Proč zrovna já...aneb když miminko nepřichází.

Přečteno 1515 x

„Proč zrovna já? Co dělám špatně? Co jsem to za ženu, když ani nemůžu mít dítě?“ Ptá se mě Hanka stejně jako mnoho žen před ní. Cítím její smutek, prožívám ho s ní, souběžně však nepřestávám vyzařovat od hlavy po paty naději. Pro tu přece do mé poradny přišla. Chci, aby ve mně cítila někoho, kdo jí a jejímu dítěti věří. S každým svým slovem a každým výdechem chci předat to, co tolik potřebuje. Naději. Sama totiž už rezignuje a pochybuje o všech a o všem. O sobě, o své vztahu. Mají vůbec být spolu, když nemůžou počít dítě? Otázky v její hlavě však zůstávají nadále bez odpovědí.

Bolí ji pohled na každý kočárek. Zprávu o narození miminka další kamarádky srdceryvně propláče a i z toho má pocity provinění.  Myslí si, že selhala a svou hodnotu ženy sbírá jako střípky ze země s každou kapkou nově příchozí menstruace. Nerozumí tomu a zůstává sama. Raději sama, než ve společnosti všech, co se tak dotěrně ptají, kdy bude miminko. Vlastně se už ani nemusejí ptát, vnímá to z každého z nich a cítí se jen tak dobře, jak dobře vychází výsledky folikulometrie, průchodnosti vejcovodů nebo spermiogramu.

Jsem šťastná, že za mnou Hanka přišla. Nejsem vševědoucí, ani všemocná a rozhodně nemám patent na plodnost, ale je to už téměř 14 let, co se na mě ženy se svou nenaplněnou touhou o miminko obracejí. Sdílejí se mnou své pocity a já jim ráda dodávám naději.

Je příběh Hanky nápadně podobný tomu tvému? Pak mám i pro tebe hned několik vzkazů.

Jen to, co děláme s lehkostí, děláme dobře.

Vím, že to poslední, co potřebuješ slyšet je, že máš zůstat v klidu. Jak můžeš zůstat v klidu, když s tebou cloumá každá buňka? Vždyť těm předstíraným úsměvům a falešně klidným odpovědím jak jsi v pohodě a že miminko přijde, až bude pravý čas, nevěříš už ani ty samotná. Chápu, přesto budu neoblomná a zopakuju: ZŮSTÁVEJ V KLIDU, V DŮVĚŘE A NEBOJ SE. A pokud nevěříš sobě, zkus věřit mě.

Je to přesně 6 let, co jsem seděla se svým synem v čekárně akutní neurologie s podezřením na mozkový nádor. Za tu hodinu v čekárně jsem v hlavě viděla všechny scénáře a v duchu si kladla otázku, co budu dělat, když mi umře? Jak budu dál žít? Po měsíci vyšetření, obrovského strachu a proplakaných nocí u jeho postele, přišel ulevující výsledek: „máte zdravé dítě“. Lituju každou vteřinu svého zbytečného strachu. Kdybych tehdy věděla, co vím teď, mohla jsem v klidu a důvěře podpořit svého syna, který to tolik potřeboval, namísto toho, abych se utápěla v zoufalství a strachu. Kdybych mohla dnes navštívit to své minulé já v čekárně, klekla bych si k sobě, chytla se pevně za ramena, koukla si do očí a řekla: „Hlavu vzhůru. Můžeš zůstat v klidu, ty nevíš, co vím já. Je zdravý a tvůj strach je zbytečný. Usměj se a důvěřuj.“

To stejné platí i pro tebe. Co když tvé budoucí já ví? A tak si dovol vidět s časovým přesahem a důvěřovat. Zavři oči a pohleď na své budoucí já, které ti do dneška přišlo říct „hlavu vzhůru, ty nevíš, co vím já. Tvůj strach je zbytečný. Usměj se a důvěřuj“ Nevíme sice, z jaké budoucnosti je tvé já. Jestli má o 1, 3 nebo 5 let víc, než máš dnes ty, ale nezapomínej, že ví víc, než ty teď.

Pláč je cesta k rovnováze

Přiznej si to, hrozně tě to bolí a štve. A nejtěžší je v tom ta hra na silnou, co všechno zvládá. Nemusíš být silná, nemusíš to zvládat. Máš právo na své emoce, ať jsou jakékoliv. A tak klidně zůstaň jeden den rozcuchaná v pyžamu u televize, jako Bridget Jones a zpívej jako ona ve vzteku, v pláči a zoufalství do televizního ovladače „All by myself“.  

Probul tolik času, kolik potřebuješ. Dovolit si plakat je tak ulevující. Plodnost to nepodpoří, ale uleví se ti. Pamatuju na Aničku, která ke mně před několika lety přišla. Suverénní, rozhodná žena. Do deseti minut propukla v pláč, až se zalykala. A já podávala kapesník za kapesníkem. Vlastně jsem snad ani nemusela nic říkat. Šlo to tak nějak samo. Při odchodu říkala, že ani nevěřila, že dokáže před někým takto plakat a že netušila, kolik toho v ní bylo. Za měsíc, když mi měla posílat záznamy ze svého cyklu, mi zavolala, že už mi žádný nepošle, protože JE V TOM! Inu, terapeutický účinek pláče spojený se znalostí svého cyklu udělali své. A nebylo to mnou. Bylo to jí. Mám pocit, že se v ní s tím pláčem něco změnilo.

Nejsi v tom sama

Je na čase uvědomit si, že je to společná snaha o dítě a společná plodnost. Proč se na miminko neptají tolik tvého muže, jako tebe? A proč se zdá, že tebe to zasahuje víc, než jeho? Inu, na muže se v tom všem trochu zapomíná. Pamatuju na mého bratra, který když mi do telefonu po nechtěném potratu jejich společného děťátka začal plakat, rychle zavěsil. Hned jsem volala zpátky s otázkou, proč si myslí, že není přípustné plakat? I jemu právě odešlo děťátko. Je to i jeho ztráta. Bolest žen i touha žen spojená s dítětem je tak nějak automatická, kdežto od muže se očekává naopak automatická statečnost. Přizvi jej do svých prožitků. Sdílená bolest je poloviční. Najdi však současně odvahu zeptat se, jak moc dítě opravdu chce a jak moc jej chceš ty samotná. Společenská povinnost, tikající hodiny, ani pocit, že by jí to udělalo radost, nejsou dobrou motivací. Pak jsme totiž opět v té urputnosti a dokonce umocněné předstíráním a falešností úmyslů, což není pro dítě tou nejlepší pozvánkou. Na takovou životní párty bys pozvánku nepřijala ani ty.

Střílejte přímo na cíl :-)

Představ si, že jste se svým mužem na lovu a chcete střelit křepelku. Víte, že tudy proletí, ale nevíte kdy. A tak berete náboj za nábojem a střílíte jednu ránu za druhou. Bum, bum, bum. Co vteřina, to střela. Co když náhodou poletí. Ale jste čím dál tím víc unaveni, ztrácíte síly a po nějakém čase už vás vlastně snad i přejde chuť. Interval střel postupně zpomaluje, motivace se ztrácí a nasazení střídá frustrace. O to víc, když zjistíte, že už přeletěla a vy jste ji opět netrefili. Je po lovu. A po dalších pár takových lovech začínáte lovy nenávidět. Chcete tu křepelku, ale to střílení už pro vás ztratilo šmrnc. Nemyslíte, že by bylo lepší pořádně nabít a čekat na vhodný okamžik? Když totiž víte, kdy proletí, stačí střelit jednou a je vaše. Asi tušíte, že ta křepelka má být ženské vajíčko. V každém cyklu se vydá při ovulaci na cestu do dělohy a vy máte 14-16 hodin na to jej seznámit se spermií. Proletí fakt rychle a tak je lepší nestřílet „naslepo“. Co kdybych ti řekla, že můžeš získat rozpis křepelčích letů? Co když můžeš přesně poznat, kdy zacílit? Tvoje tělo ti přesně říká, kdy je ten čas. Jde jen o to, jestli tyto zprávy umíš dekódovat. A není potřeba moc, věř mi. Někdy v té (ne)plodnosti hledáme víc energie, rodové zátěže, karmy a ezoteriky, než praktična. Ale jistě, správná dávka duchovna může jen pomoci a vyčištění rodu i vlastních energií je správný životní směr. Ale někdy je to fakt jen o tom načasování. A tak dřív, než se vydáš dlouhou cestou duchovního rozvoje, zkus prostě zjistit, jestli jen nepřehlížíš kontrolku, která ti bliká pokaždé, když letí kolem křepelka :-).

Takže najdi nebližšího šikovného odborníka na Symptotermální metodu přirozeného plánování rodičovství a nauč se, jak poznáš svou kontrolku. „Symptotermálka“ je často prezentovaná jako antikoncepční metoda. Já ji však mám mnohem radši jako tu koncepční. Jde přece o plánování rodiny :-) Takže hledej někoho, kdo ji umí použít i směrem k dítěti a nejen jak početí zabránit.

Pozor na záplavy :-)

A co kdybych ti řekla, že už jsi možná byla těhotná několikrát? Jen jsi těhotná nezůstala. Bohužel totiž nestačí, aby se spojilo vajíčko se spermií. Je potřeba také dopřát tomuto oplodněnému vajíčku dostatek času na cestu vejcovodem do dělohy, kde se bezpečně usadí, zahnízdí a vyvine. Ženský cyklus má na tuto část přesně stanovený minimální limit. Potřebuje na to minimálně 14 dnů. Pokud je však kratší, přichází menstruace. A ta vajíčko, které se nestihlo v děložní sliznici uhnízdit, vyplaví jako záplavy. Je to silný proud, který bere, co mu stojí v cestě. Třeba i neuchycené vajíčko. Takže se těš. Možná nejsi neplodná, možná on nemá „slepé náboje“. Možná jen potřebuješ prodloužit druhou fázi cyklu a zabránit záplavám, které by mohly sebou odplavit i vytoužené miminko. A jak? Inu, šup zase k tomu šikovnému poradci symptotermálky :-)

Jednou se mě má kamarádka zeptala, jak je možné, že o podobných věcech vůbec nevěděla? Jediné, co bylo slyšet, když to kdysi sama řešila, byl silný hlas reprodukčních center a umělého početí. A tak jsem jí slíbila, že se vynasnažím být také slyšet. Můj hlas nebude nikdy tak silný, jako ten z reprocenter. Už z principu srovnání sil, ale pokud můžu, tak alespoň tímto článkem chci z plna hrdla vykřičet: „Nenech se zmást. Neplodnost nemusí být ani tak tvá diagnóza, jako název dobře prodejného zboží. Dej si ještě šanci, vyplav své emoce, poznej svůj cyklus, pohlídej let křepelky, zastav záplavy a neboj se důvěřovat svému budoucímu já, co ví víc, než ty teď.“

 

 



Chcete odebírat příspěvky tohoto blogu?

Zpět na přehled článků

Nahoru