Káva plná emocí

Přečteno 758 x

Skoro se bojím počítat, kolik uplynulo let od doby, kdy jsem s čerstvě zaschlým inkoustem na maturitním vysvědčení poprvé ve svém životě nasedla do letadla. Se silnou vůlí zakusit vůni dálek a zkušenost být sama za sebe. Bez jistoty hnízda, ze kterého jsem právě vyletěla, bez jistoty, kam jdu a jestli to vše vlastně dokážu. Bylo těžké rozloučit se se svými nejbližšími, které jsem měla opět shledat až za půl roku. Bylo těžké těšit se na malý ostrov v Atlantiku, kterého jméno do té doby nikdo z nás neslyšel a nepocítit u toho strach. Bylo těžké být sama. Skutečně sama. Jen dvojčata umí pochopit, co je to být víc než sám. A já byla tehdy v tom letadle poprvé skutečně sama.

Utíkala jsem tehdy od své bolesti a přebíjela ji pohledem na dění kolem sebe, na ty ostatní. Mé odloučení nebylo těžší než to, které prožívala paní v letadle přes uličku a mé těšení nebylo větší, než to cestujícího v řadě přede mnou. Tehdy jsem poprvé začala vnímat sílu setkání a loučení. Emoce a energie spojené s příchody a odchody mě začaly fascinovat. Letiště se od té doby stalo mým druhým domovem. S každou skupinou nově a nově příchozích turistů, které jsem jako delegátka cestovní kanceláře na ostrově vítala a vyprovázela, jsem si na tyto emoce mohla doslova sáhnout.

Vytvořila jsem si tehdy svůj osobní rituál, kterému jsem zůstala věrná i později v jiných krajinách i na jiných letištích. Přijela jsem vždy o minimálně půl hodiny dřív, než byl přílet další očekávané skupiny mých klientů, usadila se v kavárně umístěné mezi zónami příletu a odletu a nechala na sebe to vše působit. Opět jsem jen tiše sledovala a nasávala emoce setkání a loučení.

Slzy páru, který se nechtěl od sebe odtrhnout. Přesto však jejich polibek musel jednou skončit a s chutí jeho sladkosti i hořkosti jeden z nich zmizel za dveřmi, kam smí jen cestující. Únavu rodiny, která uprostřed noci vzbudila všechny své členy, aby se přišli rozloučit s babičkou, která odlétá zpátky někam do zámoří. Bolest a smutek přátel, kteří si po společných sezonních zážitcích museli říct sbohem. S nejistotou, jestli se ještě kdy setkají. Nebylo potřeba slov. Člověk nemusel znát ty příběhy detailně, aby pochopil, o co v nich jde. A já jen tiše sledovala, vnímala, prociťovala a ano, často i bulela.

Stačilo však jen otočit hlavu opačným směrem a životní divadlo odehrávající se před mýma očima vstoupilo do jiného dějství. Objetí provázející opětovné shledání lidí po letech odloučení trvalo ještě déle, než to milenců, kteří se před chvílí rozloučili. Slzy štěstí celé rodiny, do které zase jiná babička přiletěla téměř rozmačkat svá vnoučata, která s prvním pohledem na ni skákala a pištěla tak, že je musel slyšet snad i pilot právě rolujícího letadla. Dobrodruh, který plný očekávání a s ohýnky v očích toužících po nových zážitcích, přiletěl objevovat ostrov.

Káva, kterou jsem u toho pila, měla chvíli trpkou a chvíli sladkou chuť. Pocity se ve mně mísily a já tam seděla tak dlouho, dokud jsem necítila, že jsou ta dvě dějství vyrovnaná. Že je radosti minimálně tolik, co smutku. Nechala jsem to vše procházet svým tělem.

Polarita života, střídání dobra i zla, radosti i smutku, je součástí každého z nás. 

Je tomu hodně let, co jsem letiště a dálky vyměnila za rodinnou stabilitu a život na jednom místě.
Už dlouho jsem toto divadlo neviděla. Zapomněla jsem na sílu emocí setkání a loučení soustředěných do jedné chvíle a místa. Pohodlí auta mi umožnilo stihnout hodně věcí za den, aniž bych musela někde čekat na svůj spoj. Umožnilo mi opět užívat si „terapie“ zpívání nahlas s rádiem, když jsem v autě sama. Nebo si zastavit kde a kdy chci a nemuset se přizpůsobovat. Je to super pohodlné, ale jak mi dnes došlo, také oddělující od celku.

 
Dnes ráno jsem vezla svou sestru na nádraží. Mělo to být jen obyčejné ráno s odvozem na místo určení. Namísto toho jsem se však ocitla uprostřed životního divadla, na které mi bylo dáno rozvzpomenout. Stála jsem tam s kávou v ruce na perónu a cítila úzkost z loučení. Mávala jsem vlastně sama sobě, jakoby mému odrazu v zrcadle, kterým byla má sestra, mé dvojče. A jak odjížděla v dál, ta káva měla opět stejnou trpkost jako tehdy na ostrově při zóně odletů.  

Když se její vlak ztratil v dálce, mávající ruka klesla k tělu a já se otočila na svou cestu zpět k autu. Asi to bylo tím, že v neděli nebylo kam spěchat, nebo řízením nebeského menežmentu. Nevím. Ale najednou jsem tam zůstala stát jak přikovaná. Jako by mě tam nějaká síla nutila prostě být.

Zvedla jsem oči ze země a měla pocit, že to není jedno ani dvě, ale alespoň 5 dějství, která se kolem mě odvíjela. Opět jsem viděla ty ohýnky v očích turistů, kteří s krosnami právě vystoupily z vlaku a hned první pohled na věže katedrály na Petrově jim vykouzlil úsměv na rtech. Vnímala jsem nesmírnou radost skupiny, která začala vyhazovat do vzduchu klobouky, jen co spatřili svého známého na nástupišti. Vnímala objetí právě se shledajícího páru, nebo nakukování kohosi natěšených očí mezi desítkami hlav, aby někde mezi nimi spatřily jiné oči, na které čekají. Měla jsem pocit, že jsem ve víru života. Obrazy plynuly kolem mě jako ze zrychleného filmu a já byla znovu v té letištní kavárně na ostrově. Emoce proplouvaly celou mnou. Točily se kolem. Smutek střídala radost, nadšení ze setkání se mísilo s bolestí právě nastalého opuštění.

A já si uvědomila, jak nás pohodlí auta odděluje od celku. Jak důležité je prožívat vše. Dobré i to zlé. Je to spravedlivé a uklidňující. Pak snáze v zoufalých chvílích uvěříme, že záhy přijdou ty nadějné.

Kdy jste naposledy jen tak byli? Kdy jste naposledy jen pozorovali a nechali emoce prostupovat? Kdy jste si uvědomili, že jste součástí celku? Že když zamáváte své sestře a bolí to, těšíte se o to víc domů do náruče svých blízkých? Proč jsou některé prožitky jen obyčejnou samozřejmostí? Možná proto, že bychom je alespoň občas potřebovali nejen žít, ale z času na čas vidět i jinde, aby se tím zrcadlili v těch našich. Jednoduše pozorovat, abychom si uvědomili, že se v nás dějí stejně tak jako ve všech kolem.

A víte, na co jsem si dnes ještě vzpomněla? Na to, co mi tehdy, když jsem ve svých sladkých 18 letech seděla poprvé v letadle, pomohlo překonat ten strašný strach z nejistoty, do které jsem se vrhala a tu obrovskou bolest ze samoty, která prostupovala celou mnou. Zhruba v polovině letu jsem otevřela svůj zápisník, když tu z něj vypadl malý papírek. Můj tatínek možná ani netušil, že se tento malý vzkaz od něj stane téměř mou psychologickou záchranou. Četla jsem od něj ručně napsáno:

„ŽÁDNÁ VZDÁLENOST NENÍ TAK VELKÁ, ABY ODDĚLILA TY, CO SE MILUJÍ“

Sestře i vám všem přeji šťastné návraty domů a nám všem odvahu podívat se polaritě světa do očí. A to nejen skrze ostatní, ale i skrze sebe.

Zítra pojedu do práce vlakem. Budu se pozorně dívat kolem sebe a vychutnávat svůj šálek kávy. A co vy?



Majka Staňková

Maminka tří synů, dula, psychoterapeutka a lektorka mnoha kurzů. Autorka prvního on-line předporodního kurzu v ČR a SR a on-line kurzů pro rodiče s dětmi. Zakladatelka brněnského Centra Majka, které se postupně rozrostlo i o miniškolku a sdruženou školu. Hostuje v televizních pořadech pro ženy. Svými reportážemi pravidelně přispívá do TV Relax. Se svým mužem založila Světový den těhotenství, při příležitosti kterého pravidelně probíhá největší outdoorový Festival těhotenství a rodiny v ČR. Věnuje se poradenství, publikační i přednáškové činnosti. 



Chcete odebírat příspěvky tohoto blogu?

Zpět na přehled článků

Nahoru